Jako malá holka jsem dělala takovou sportovní gymnastiku. Nebylo to nic extra. Nebyla to taková gymnastika, kde jsem závodně soutěžila. Já jsem soutěžila akorát tak v našem městě za školy a ještě jenom v blízkém okolí. Jinak to nebylo nic populárního, i když jsem samozřejmě chtěla být gymnastka a nebo baletka. Ale se mi to bohužel vůbec nepodařilo, asi jsem na to neměla vůbec žádné sportovní vlohy, i když jsem se snažila a chodila jsem tři roky do přípravných kurzů baletu a také gymnastiky. Tak stejně z toho nic nebylo. Nejhorší na tom bylo, že mě právě nikdo doma vůbec nepodporoval. Hodně mě to mrzelo. Vůbec nevím, jestli třeba maminka si toho všimla, že mě to trápí a nebo že ji vůbec nedošlo, že mě třeba v tom nikdo nepodporuje. Podle mého názoru každé dítě potřebuje mít nějakou podporu a nebo motivaci.

A když dítě něco dělá a třeba mu to nejde a nebo by potřebovalo nějakou pomoc, tak je dobré, když mu ten nejbližší člověk pomůže. Bohužel já se takové opory a pomoci nikdy nedočkala. Sice nevím, jestli to na mě nechalo nějaké následky, ale myslím si, že právě tahle zkušenost mi dala velkou sílu a poučení. Mám syna, takže vím, že já ho podporovat chci, ale nechci být taková mála, která by nechávala jeho štěstí jenom na osudu. Můj syn je ale spíše přes takové technické věci.

Je mu sedm let a už toho ovládá tolik, co ani já neovládám ve svých pětatřiceti letech. Myslím si ale, že jsem ráda, že alespoň můj syn má rád kolo, ale i do tohohle pohybu ho musím nutit. Samozřejmě, že ho nebudu nutit do nějakého jiného sportu nebo dalšího pohybu. Když on nechce, nechám ho. Já nemám ráda, když někdo je do ničeho nucen. Protože když je někdo do něčeho nucen, tak potom výsledný efekt nemá žádnou cenu a vypadá to divně. Já ale doporučuji, aby každý člověk vyzkoušel alespoň nějaký sport, protože sport prospívá nejenom tělu, ale také hlavně v psychice.